Postihl vás syndrom vyhoření? Poradíme vám, co s tím

Patříte mezi lidi s vysokým pracovním vytížením? Mějte se na pozoru před syndromem vyhoření, který dokáže pěkně potrápit nejenom postiženého samotného, ale i jeho okolí.

Vysoce kvalifikovaní pracovníci, a nemusí jít jen o manažery a ředitele velkých firem, často bývají do své práce maximálně zabraní. Věnují ji většinu svého času, pracují zkrátka „od nevidím do nevidím“. Jejich cílem je podávat co nejlepší výkony a nedopustit se jediné chybičky. Řadu varovných příznaků pak mnohdy přehlížejí. Nakonec ale nevydrží a „sesypou se“. Jsou maximálně citově i mentálně vyčerpaní. Nemohou dál, protože na to nemají sílu. A ani nechtějí, práce pro ně totiž ztratila smysl. Zkrátka z jednoho extrému do druhého. Je vám to povědomé? Pak zpozorněte. Třeba se syndrom vyhoření týká i vás.

Na vině je perfekcionismus a workoholismus

Lékaři, zdravotní sestry, učitelé, právníci, policisté, ale třeba i telefonní operátoři. Ti všichni jsou syndromem vyhoření nejvíce ohroženi. Ze zmíněného výčtu povolání vyplývá, že se týká především lidí, kteří pracují s jinými lidmi. Jejich práce vyžaduje každodenní mezilidskou komunikaci a jistou míru perfekcionismu. Tito lidé by se zkrátka neměli mýlit, což samo o sobě pro psychiku člověka představuje velkou zátěž. Snaží se proto svou práci vykonávat, jak nejlépe umí, mnohdy i překonávají své hranice. Je to právě tento perfekcionismus spojený s workoholismem a s ní související neschopnost odmítat další úkoly, která bývá pomyslným hřebíčkem do rakve. Jednou ta číše totiž přeteče.

Nemoc, nebo syndrom?

Ve Spojených státech Amerických, kde byla tato nemoc v roce 1974 poprvé pojmenována, a kde dodnes v určité etapě života postihuje velkou část populace, je syndrom vyhoření (z anglického burnout) oficiálně uznán jako nemoc z povolání. Přitom se ale nejedná o nemoc v pravém smyslu. Pojem syndrom obnáší skupinu příznaků. Hodně lidí ho zaměňuje za depresi, od které se odlišuje tím, že se vztahuje ke konkrétní krizové situaci. Je to ale duševní stav popisovaný jako naprosté vyčerpání, vyhasnutí. Původ syndromu je proto třeba hledat v dlouhodobém stresu a doprovází ho z velké části pochybnosti o smyslu vykonávané práce. Dotyčný nevidí důvody, proč v ní pokračovat. Je letargický, zoufalý, bezmocný, sklíčený, popudlivý, nedokáže se soustředit, zapomíná, postrádá chuť do života a sílu ráno vstát a jít do práce. Časté také bývají epizody pláče.

Trpí i mezilidské vztahy

Zkoušku ohněm zažívají i mezilidské vztahy, ze kterých se jakoby vytrácí lidskost. Postižené obtěžuje práce i samotný kontakt s ostatními lidmi, se kterými se dostávají do střetů a konfliktů. Jedná se zkrátka o velmi komplexní problém, který zasahuje do mnoha sfér života. Nepostihuje přitom jen dotyčnou osobou, ale také její okolí, ať již rodinu či spolupracovníky. Apatie, cynismus, snížená výkonnost, to vše se na kvalitě mezilidských vztahů i odvedené práce negativně podepisuje. Syndrom se ale projevuje i na fyzickém stavu člověka. Postižený špatně spí, nemá chuť k jídlu, je unavený, často se přidává vysoký tlak, bolesti hlavy, žaludku a trávicí potíže.

Všímejte si pěti fází

Záludný je syndrom vyhoření v tom, že se neprojevuje najednou. Přichází pomaličku, potichoučku, postupně a dlouhodobě. V podstatě se skládá z pěti fází, kterými jsou: počáteční nadšení, stagnace, frustrace, apatie a vyhoření. První fázi doprovází nadšení. Práce nás baví, jsme ochotni ji mnohé obětovat a jsme spokojeni s jejími výsledky. Koníčky a volnočasové aktivity u nás téměř neexistují. Nadšení ale brzy opadá a my zjišťujeme, že vše není tak ideální, jak na začátku vypadalo. Jsme ve fázi stagnace, kterou záhy vystřídá frustrace. Tu může spustit třeba hádka s nadřízeným či klientem. Začínáme o smyslu své práce pochybovat. Po delší době frustrace přichází apatie, kdy nám začíná být všechno jedno. Posledním stadiem je samotné vyhoření a jeho příznaky. Jsme emocionálně i tělesně vyčerpáni. Pokud si svůj stav uvědomíte ve třetí fázi, a začnete jej řešit, jste na dobré cestě. Poslední fáze většinou vyžaduje zásad odborníka.

Jak se vyhoření zbavit?

V první řadě se musíte zaměřit na sebe. Je to totiž vaše osobnost, která stojí v jeho pozadí. Je zapotřebí zamyslet se nad sebou samým. Nad svými plány, ambicemi, žebříčkem hodnot. Přednostmi a nedostatky. Každý je máme a na nich musíme stavět. A na nějakou dobu musíme, jak se říká, vypnout. Práci se na nějakou dobu vzdát a věnovat se úplně jiné činnosti jako například zahradničení. Prostě si vyčistit hlavu.

Rozvinutý burnout

Pokud se syndrom přesunul do pokročilejší fáze, zřejmě na vás zmíněné rady nebudou zabírat. Potom doporučujeme návštěvu psychologa, v opravdu těžkých případech psychiatra. Někdy se totiž k syndromu vyhoření přidruží deprese a člověka mohou přepadávat sebevražedné myšlenky. Takovýto stav opravdu vyžaduje zásah specialisty.

Pozor na alkohol a drogy

Častým problémem bývá, když postižení svůj stav řeší jinými způsoby jako třeba zvýšenou konzumací alkoholu, drog či léků. To je ale cesta do pekel, která většinou končí závislostí. Této cesty se rozhodně vyvarujte. Nepomůže a ještě víc vám uškodí.

Naučte se říkat ne

Nejlepší samozřejmě je prevence, nedopustit, aby se u nás syndrom vyhoření vůbec projevil. Receptem by pak mohla být dobře zorganizovaná práce, nepřetěžování se, aktivní využívání volného času a v neposlední řadě schopnost odmítat práci, kterou už nezvládneme, zkrátka schopnost říkat ne.

 

Log in to comment